„Romové chtějí do politiky. Ale nikdo jim nedá šanci.“ Etnografka Horváthová o selhání státu, mlčení politiků a dětech, které se stydí za svůj původ

CELOU EPIZODU NAJDETE NA HEROHERO.CO/STUDION

„Romové by velmi rádi byli ve vysoké politice – volají po tom už řadu let. Jenže politické strany jim nedávají šanci, nedostávají volitelná místa,“ říká etnografka a ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová. Ve Studiu N mluví o stigmatu, které mají Romové „vepsané ve vzhledu“, o dětech, které propadávají systémem, i o tom, proč jí z populárního seriálu Most! „bylo na blití“. „Romové potřebují pomocnou ruku, ne posměch,“ říká.

„Byla jsem naučená na pokřiky ‚cigánko‘. Dělalo mi to hrozně zle. Za svůj původ jsem se kvůli tomu dlouho styděla,“ říká historička, muzeoložka a etnografka Jana Horváthová. „Až na vysoké škole jsem díky vzdělání dostala štít proti těmto poznámkám. Dalo mi to sílu pomáhat. Mým snem vždycky bylo vytvářet most mezi Romy a Čechy.“

Zkušenost se studem, diskriminací a stereotypy se podle ní přenáší z generace na generaci. „Styděla jsem se já a stydí se i mé tři dcery, protože jim to kamarádi i spolužáci vrací. V téhle situaci nejsme ve stavu, kdy bychom si ze sebe mohli dělat legraci. Cítíme tlak, utrpení.“

Horváthová ve Studiu N kritizuje způsob, jakým je romské téma reprezentováno v kultuře. „Seriál Most! byl bezvadný, ale já se na to prostě nemohla dívat. Viděla jsem jeden díl a bylo mi s prominutím na blití. Proč si budeme dělat legraci z těch nejslabších? Ti přece potřebují naši ochranu.“

Romové podle ní čelí předsudkům nejen ve společnosti, ale i ve školách. „Učitel řekne: ‚Z toho nebude nic.‘ Koukají se na ně skrz prsty. Navíc nevědí, jak učit o našich životech.“ Výsledkem podle ní je, že se z řady Romů stávají absolventi zvláštních škol nebo školu opustí v páté třídě, protože to nezvládají.

„Je to pořád menšina na okraji zájmu,“ tvrdí. „A stát nečiní důsledné kroky, aby byli Romové integrovaní. Myslím si, že se slovem inkluze jen koketujeme. Hlas romské elity není slyšet.“

Horváthová v rozhovoru upozorňuje na hlubší příčiny nerovnosti: „Mezi běžnými Romy může být úspěšný jen ten, kdo má buď výrazně, nadstandardně vysoké IQ, nebo ten, kdo má štěstí na pomoc Neromů. Ti ostatní jsou většinou obětí sociálního vyloučení.“ A stigma je podle ní viditelné: „Průšvih u Romů je, že je na nich stigma antropologicky vidět. Mají ho na sobě vepsané.“

Přes všechno úsilí cítí únavu: „Cítím vztek. Hrozně moc často. Některé věci se pořád nehnou, člověk je unavený a má pocit, že už za to nemá smysl bojovat.“ Ale vzdát to nechce. „Vzdělávání Romů pořád vnímám jako velký rest. Veřejnost o to příliš nejeví zájem, přitom je to win-win situace – pomohlo by to celé společnosti.“

V rozhovoru s Filipem Titlbachem mluví také o tom, proč se jí chtělo plakat, když sledovala, jak vstřícně jsme integrovali ukrajinské děti. Podívejte se na celou epizodu na herohero.co/studion